Proč dnes stojí zdravotnictví na inovacích?

Smysl inovací v medicíně se nejlépe ukazuje na tom, co dokážou změnit v životě člověka. Nejde přitom pouze o délku života. Stejně důležité je, kolik let může člověk prožít v dobrém zdraví, zůstat soběstačný, pracovat, starat se o sebe i své blízké a vést běžný život navzdory onemocnění. Právě proto jsou inovace investicí, jejíž hodnota sahá daleko za hranice zdravotnictví.

Pokud moderní léčba umožní pacientům zůstat aktivní nebo se do běžného života vrátit, její přínos se promítá také do fungování společnosti. Zdravotní stav populace ovlivňuje pracovní aktivitu, sociální systém i veřejné rozpočty. Zdraví a prosperita spolu souvisejí mnohem těsněji, než někdy připouštíme.

Inovace navíc přinášejí výzkum, nové znalosti a zkušenosti s nejmodernější medicínou. Klinická hodnocení propojují české nemocnice a lékaře s vývojem nových léčiv a pacientům mohou umožnit přístup k nové terapii o pět až deset let dříve, než se dostane do běžné klinické praxe. Země, která dokáže takový výzkum přitahovat, proto neposiluje pouze své zdravotnictví. Buduje také prostředí pro vědu, kvalifikovanou práci a další investice.

Po dokončení klinického vývoje následuje registrační řízení. U většiny inovativních léčiv probíhá centralizovaně na evropské úrovni: odborné hodnocení zajišťuje Evropská agentura pro léčivé přípravky a výsledná registrace je následně platná v celé Evropské unii.

Registrace však potvrzuje především to, že léčivý přípravek splňuje požadavky na kvalitu, bezpečnost a účinnost. Sama o sobě ještě neurčuje, zda a za jakých podmínek bude léčba hrazena z veřejných prostředků. O tom rozhodují jednotlivé členské státy.

Samotný proces stanovení úhrady v Česku trvá v průměru 200 dní. Než je však řízení vůbec zahájeno, uplyne zpravidla dalších více než 400 dní. Celková cesta k úhradě se tak protáhne na rok a deset měsíců. Státní ústav pro kontrolu léčiv během řízení posuzuje medicínský přínos přípravku a jeho nákladovou efektivitu. Součástí procesu jsou také jednání se zdravotními pojišťovnami.

Ani přiznání úhrady ale automaticky nezaručuje, že se léčba dostane ke každému pacientovi, který ji potřebuje. Nemocnice ji musí mít nasmlouvanou se zdravotní pojišťovnou, disponovat potřebnou kapacitou a vejít se do stanoveného rozpočtu. Pacient zároveň musí splnit indikační podmínky, a především se včas dostat na pracoviště, které může léčbu podat.

Sebelepší medicínská inovace má pro pacienta význam až ve chvíli, kdy ji zdravotní systém dokáže skutečně využít. A právě tady se bude v příštích letech rozhodovat. Nejen o dostupnosti moderní léčby, ale také o tom, zda Česko dokáže svůj potenciál v oblasti výzkumu a inovací proměnit v dlouhodobou výhodu.

Dobrou zprávou je, že se některé potřebné změny už dostávají do konkrétních plánů. Ministerstvo zdravotnictví připravilo Národní strategii klinických hodnocení humánních léčivých přípravků v ČR 2035, na jejíž přípravě jsme se jako AIFP podíleli s dalšími klíčovými partnery, jako jsou Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL), česká národní síť pro podporu klinického výzkumu CZECRIN a pacientské organizace. Strategie pojmenovává řadu bariér, na něž dlouhodobě upozorňují výzkumná centra i farmaceutický průmysl. Zaměřuje se mimo jiné na schvalovací a smluvní procesy, profesionální zázemí klinických center nebo digitalizaci. To jsou přesně oblasti, které rozhodují o tom, zda bude Česko v mezinárodní soutěži o klinický výzkum konkurenceschopné.

Samotná strategie ale změnu nepřinese. Rozhodující bude, jak rychle a důsledně se podaří jednotlivá opatření převést do každodenní praxe. Klinický výzkum je dnes globální a při rozhodování o umístění nové studie rozhoduje rychlost, kvalita center, dostupnost pacientů, administrativa i schopnost pracovat s daty. Pokud budou lepší podmínky jinde, výzkum půjde jinam.

Podobnou změnu potřebujeme také v přemýšlení o financování zdravotnictví. Současný systém totiž neumí vždy zachytit celou hodnotu, kterou úspěšná léčba vytváří. Investici do léčby nese zdravotní systém, její přínosy se však mohou projevit také v systému sociálním. Člověk, který díky léčbě zůstává déle soběstačný a ekonomicky aktivní, může déle pracovat a méně využívat sociální podporu. Zdravotnictví tak vytváří hodnotu, která se v jeho vlastním rozpočtu nemusí vůbec objevit.

Právě proto bychom měli při rozhodování o budoucnosti zdravotnictví postupně překonávat pohled omezený hranicemi jednotlivých rozpočtů. Pokud dokážeme lépe pracovat s dlouhodobými dopady léčby a propojovat zdravotní a sociální data, získáme přesnější představu o tom, kam se veřejné prostředky skutečně vyplatí investovat.

V obou případech je přitom problém podobný. Víme poměrně dobře, co je potřeba změnit. U klinických hodnocení máme novou strategii a konkrétně pojmenované bariéry. U hodnocení inovací máme stále více dat, která nám umožňují sledovat jejich širší dopady. Teď bude rozhodovat schopnost tyto poznatky proměnit v praxi. Právě podle toho se pozná zdravotnictví, které je připravené nejen na dnešní potřeby, ale i na medicínu příštích desetiletí.