Work-life balance: Dokážeme dnes oddělit práci od osobního života?

Práce je důležitou součástí našeho života. Většina lidí v ní tráví několik hodin denně a právě proto bychom měli mít možnost po pracovní době opravdu vypnout. V dnešní době to ale není vždy jednoduché. Díky mobilním telefonům, sociálním sítím, e-mailům anebo práci z domova můžeme být s pracovním prostředím spojeni prakticky kdykoliv a kdekoliv. Nabízí se proto otázka: Dokážeme dnes ještě skutečně oddělit práci od osobního života?

Ještě před několika lety bylo poměrně běžné, že člověk odešel z práce, zavřely se za ním dveře nemocnice/firmy a tím jeho pracovní den skončil. Dnes může přijít pracovní e-mail večer během večeře, zpráva od kolegyně o víkendu nebo telefonát v době, kdy bychom měli odpočívat. Moderní technologie nám sice práci usnadňují, zároveň ale vytvářejí pocit, že bychom měli být neustále k dispozici. Nevím, jak ostatní, ale já jsem k dispozici na telefonu téměř neustále.

Velkou změnu přinesla také zmíněná práce z domova. Ta má nesporně mnoho výhod. Člověk nemusí dojíždět, může si lépe organizovat čas a někdy má větší klid na práci. Na druhou stranu může být dost těžké určit hranici mezi pracovním a osobním životem. Když máme pracovní počítač přímo doma, můžeme mít tendenci ještě večer „na chvíli“ zkontrolovat e-maily nebo dokončit jeden ,,malinkatý” úkol. Z několika minut se ale snadno stane další hodina práce, která je klidně rozložená do několika dalších hodin.

Stěžejním ukazatelem bude počet klinických studií, které se do České republiky podaří získat. Vedle komerčních projektů by se měly sledovat také akademické studie vznikající na univerzitách a v nemocnicích.

Druhým měřítkem musí být skladba studií. Nestačí vědět, kolik projektů v zemi probíhá. Podstatné je také to, zda Česko získává časné fáze výzkumu a projekty zaměřené na moderní terapie, nebo zůstává převážně u závěrečných studií třetí fáze.

Třetí skupinu ukazatelů mohou tvořit počty zapojených pacientů a ekonomický přínos. Všechny výsledky je však třeba číst společně. Personalizovaná medicína pracuje s menšími skupinami pacientů, takže pokles počtu účastníků nemusí automaticky znamenat zhoršení. Země může současně získávat odborně významnější a inovativnější projekty.

Za naplňování národní strategie nese hlavní odpovědnost Ministerstvo zdravotnictví ČR. Má možnost nastavovat legislativní rámec, pravidla digitalizace i ovlivňovat fungování přímo řízených nemocnic. Počty a rychlost realizovaných studií se navíc mohou stát jedním z ukazatelů, podle nichž bude hodnocený jejich management.

Ministerstvo ale změnu samo nezajistí. Nemocnice musí vytvořit odpovídající kapacity, výzkumné týmy přinášet zkušenosti z praxe a pacientské organizace upozorňovat na bariéry, které nejsou z pohledu institucí vždy viditelné. Farmaceutické společnosti a organizace zajišťující studie zase nesou odpovědnost za vlastní část procesu.

Strategie do roku 2035 je podle Davida Koláře ambiciózní, nikoli však nedosažitelná. Její cíle nevyžadují astronomické investice. Často jde o lepší nastavení podmínek, sjednocení postupů a změnu přístupu. První skutečné vysvědčení proto nemusí přijít až za deset let. Už během zhruba tří let by mělo být vidět, zda se zkracují smluvní procesy, vznikají potřebná data a nemocnice postupují podle společných pravidel.

Za naplňování národní strategie nese hlavní odpovědnost Ministerstvo zdravotnictví ČR. Má možnost nastavovat legislativní rámec, pravidla digitalizace i ovlivňovat fungování přímo řízených nemocnic. Počty a rychlost realizovaných studií se navíc mohou stát jedním z ukazatelů, podle nichž bude hodnocený jejich management.

Ministerstvo ale změnu samo nezajistí. Nemocnice musí vytvořit odpovídající kapacity, výzkumné týmy přinášet zkušenosti z praxe a pacientské organizace upozorňovat na bariéry, které nejsou z pohledu institucí vždy viditelné. Farmaceutické společnosti a organizace zajišťující studie zase nesou odpovědnost za vlastní část procesu.

Strategie do roku 2035 je podle Davida Koláře ambiciózní, nikoli však nedosažitelná. Její cíle nevyžadují astronomické investice. Často jde o lepší nastavení podmínek, sjednocení postupů a změnu přístupu. První skutečné vysvědčení proto nemusí přijít až za deset let. Už během zhruba tří let by mělo být vidět, zda se zkracují smluvní procesy, vznikají potřebná data a nemocnice postupují podle společných pravidel.